73. "Budoucnost" - THE END

8. února 2016 v 15:00 | Eliott&Sandra |  Taming The Beast
"Co kdyby se jim něco stalo?" namítla Natasha okamžitě, tentokrát se na nás skutečně podívala. A zamračila. Yelena se opět zasmála.
"Já vím, dítě, já vím," pousmála se na ni mnohem něžněji a položila svou ruku na tu její. Pak se zašklebila. "Asi bych ti teď měla přestat říkat dítě, že?"
Natasha jen pokrčila rameny. Oči měla opět jen pro svého syna. S úsměvem jsem si položil hlavu na Tonyho rameno a zadíval se na Cerise. Byla okouzlující, s lehce rozevřenými rty a zevřenýma očima. Byla boubelatá, lehce opuchlá a celá růžová, ale měla určité kouzlo.

A velmi podobné kouzlo měl i Tony, který opatrně držel její dceru a pro jednou se upřímně usmíval svým jemným, nenuceným úsměvem.



Celý odpoledne jsme strávili s Natashou a jejíma dětma. Zpátky do Bradavic jsme se vrátili až po tom, co se lékouzelnice vrátily pro Cerise i Alexeie po jejich večerním krmení.
Jak byl Tony předchozí večer unavený, teď byl víc než plný života, když jsme se konečně dostali do Komnaty. Přestože celých těch… sedm měsíců brblal, jak děti nesnáší, ten den měl téměř neustále jedno z dětí v náruči a nemohl být spokojenější. Natasha nechala jen málokoho dotknout se jejích dětí a chovat je mohl jen Tony a Yelena. Já se jen dotkl jejich tváře a už jsem na sobě cítil její ostrý pohled. Asi jsem se nemohl divit.
Každopádně přestože jsme do školy dorazili ještě včas na večeři, nakonec nám nezbylo nic jiného, než si ji opět nechat donést do Komnaty. Tony byl s dětmi podivně kouzelný a po celém dnu jeho sledování jsem byl více než ochotný nechat se zatáhnout do postele.
Další dny byly velmi podobné těm předchozím jen s tím rozdílem, že už jsme museli dodržovat návštěvní hodiny, takže jsme dopoledne vždycky zvládli udělat něco do školy.
Natashu propustili v neděli, takže jsme jí pomohli přestěhovat - já a Tony jsme pomáhali s těma pár věcma z nemocnice a dvěma dětma a Loki a Steve měli na starosti všechny její věci v Bradavicích.
Cerise i Alexei byli překvapivě klidní ohledně celého přesunu. Což nám mělo být podezřelé. Jakmile je totiž Natasha a Yelena uložily do jejich nových postýlek (pokoj zařizovaly více méně společně, ačkoliv přes poštu), oba se rozeřvali a všem šesti nám trvalo téměř půl hodiny, než jsme je uklidnili. Myslím, že to byla ta chvíle, kdy jsme si všichni čtyři (já, Tony, Steve i Loki) uvědomili, že s nimi vážně nemůžeme být pořád a že vlastně vážně máme určité naléhavé věci, které musíme zařídit ve vlastních životech.
A mně osobně se to připomnělo i v následujícím týdnu, kdy nám přišla rozhodnutí o datech přijímacích zkoušek. Dvě ze škol, na které jsem se hlásil, měly mít přijímačky ve stejný den. A ve stejný čas.
Chvilku jsem přemýšlel o tom, že bych Coulsona požádal, jestli by mi pomohl získat jeden z obracečů času, abych stihl obě zkoušky, ale… čemu to pomůže? Tak jako tak se nakonec budu muset rozhodnout jen pro jednu školu.
Musel jsem se rozhodnout do začátku dalšího týdne a poslat odpověď, kterou potvrdím svou účast na zkoušce.
Nebyl jsem ten týden k Tonymu zrovna příjemný. Vlastně jsem ho spíše ignoroval než co jiného, ale… já se prostě nemohl rozhodnout. Šlo o kouzelnou historii a studium kouzel a já jednoduše nedokázal říct, co budu chtít po zbytek svého života dělat.
Nepřekvapilo mě tedy, že jsem v sobotu ráno byl zavolán do Coulsonovy kanceláře. Co už překvapivé bylo, byla Pepper, která seděla ve stejném křesle, jako když mi tenkrát (vážně už to byl skoro rok?) přišla vysvětlit situaci s Tonym, modelem a fotoreportérem. Coulson v kanceláři nebyl.
"Bruci," usmála se na mě lehce Pepper a pokynula ke křeslu naproti. S povzdechem jsem se na něj sesunul.
"Jestli si Tony stěžoval, tak se omlouvám, ale ne každý má svou budoucnost tak jasnou a téměř jistě zářivou."
"Kvůli tomu tady nejsem. Tedy ano, Tony se zmínil, že jsi tento týden… roztržitý, ale vážně se nehodlám do vašeho vztahu plést." Věnovala mi pokus o úsměv, který víc než cokoliv připomínal grimasu. "Nicméně co se tvé budoucnosti týče… Ano, kvůli tomu jsem tady."
"Prosím?" zamrkal jsem překvapeně a také lehce nechápavě.
"Tvé výsledky jsou vynikající v průběhu všech sedmi let. Jediný pokles je v lektvarech, ale ani ten není nijak výrazný a hlavně - tvé výsledky jsou stálé a spolehlivé. Máš spoustu činností navíc, jsi považován za jednoho z nejlepších studentů na škole, téměř neustále jsi ve výuce napřed, tvoji učitelé o tobě sotva dokáží říct něco negativního a nemáš žádné kázeňské problémy."
"Mám jiné… problémy," namítl jsem poněkud zaraženě.
"Ty ovšem nikdy nestály v cestě tvé skvělé akademické kariéře," namítla naprosto vážně Pepper. Celou dobu měla vážný výraz a dívala se na mě svým soustředěným, intenzivním pohledem. "Stark Enterprises má program pro nadané studenty, který pokrývá ne jen náklady na školu, ale také jejich praxi a další uplatnění. Samozřejmě se to týká studentů, kteří jsou výzkumem zaujatí. Ovšem podle obrovského pokroku, který naši vědci díky tvé pomoci udělali, si myslím, že o zájmu není pochyb. Tak co říkáš, Bruci?" pousmála se konečně. "Přijmeš naší nabídku na smlouvu o vzájemné spolupráci?"
Zůstal jsem na ni jen (nejspíš poněkud nejapně) zírat. Ano, výzkumy, které Tony přinesl, mě bavily, ale to většinou bylo tím, z jak odlišných sfér byly. Pokaždé přinesl něco jiného a já se tak vždy musel soustředit.
Na druhou stranu - pokud jsem lehké pokroky dokázal dělat teď, co bych asi dokázal s plnou podporou a vzděláním?
"Co bych musel studovat, abychom tuto smlouvu mohli uzavřít?"
"Na tom nezáleží. Pokrýváme téměř všechny obory a jsem si jistá, že by ses skvěle uplatnil v každém z nich. Můžeš se rozhodnout později. Ovšem nejlepší by pochopitelně bylo, kdybys žil v Londýně, kde sídlí i naše společnost. Neměl by být sice problém s přemisťováním či letaxovou dopravou, ale bylo by to jednodušší i z hlediska bydlení - po dohodě s tvou matkou by se dalo zařídit, abys bydlel se mnou a s Tonym."
A tím bylo rozhodnuto. Studium kouzelné historie bylo v Cardifu, studium kouzel v Londýně.
***
"Co ti Coulson chtěl?" zeptal jsem se, když se Bruce vrátil do Komnaty, kde jsme opět trávili spousty času - užíval jsem si, že jsem ho měl pro sebe a nemusel se starat o Tashiny chutě. Bruce se na mě usmál.
"Vlastně jsem vůbec nemluvil s Coulsonem," přiznal Bruce s lehkým úsměvem. Zamračil jsem se a stáhl si ho na klín - seděl jsem na měkkém otomanu a četl si knížku, která se týkala učitelských zkoušek, které jsem měl v červenci skládat spolu s medicínou a zkouškami o znalostech kombinatoriky kouzel a lektvarů. Ačkoliv mě OVCE nechávaly zcela chladným, těchhle zkoušek jsem se… no, nebál, měl jsem k nim respekt, přeci jen se skládaly po čtyř až šestiletém studiu. Nepochyboval jsem, že budu vědět, o co jde, všechny odpovědi, ale… trochu mě to znervózňovalo. Což bych nikomu neřekl, samozřejmě. I když mi někdy přišlo, že Brucovi je to jasné.
"A s kým jsi mluvil?" zamračil jsem se lehce. Proč by ho k sobě Coulson volal a pak se s ním ani nesešel?
"S Pepper," pokrčil Bruce rameny. Zamračil jsem se o kousek víc.
"Co ti Pepper chtěla?" Proč by se s ním scházela? Věděl jsem, že to udělala jednou nebo dvakrát, když jsme měli problémy, ale… teď jsme nic takového neměli… ne?
"Přišla mi nabídnout spolupráci. Víš, smlouva o spolupráci se Stark Enterprises, kdy mi bude platit za školu, podporovat mě v praxích a přijme mě, až budu chtít práci…," vysvětlil. Kývnul jsem. Jasně, že jsem o tomhle věděl, ale nenabízel jsem mu to, protože ode mě by to nepřijal.
"Super. A už ses rozhod, kam půjdeš?" zeptal jsem se. Bruce potřásl hlavou.
"Ne, jen jsem vyřadil studium historie v Cardifu," přiznal. Zvedl jsem obočí - historie ho dost zajímala, věděl jsem o vnitřním konfliktu, který měl o přijímačkách tam a do Londýna, dokonce uvažoval nad obracečem času, aby stihl obě. Přišlo mi zvláštní, že jednu školu tak rychle zavrhl.
"Proč?" zajímalo mě. Bruce lehce sklopil oči.
"Pepper mi nabídla ještě něco," přiznal tiše. Naklonil jsem hlavu na stranu a přejel Brucovi špičkami prstů po tváři.
"Hm?"
"Říkala, že by mohla promluvit s mamkou, abych mohl bydlet u vás," zamumlal tiše. Zarazil jsem se.
"Cože?" vyhrkl jsem překvapeně. Bruce zbledl.
"Ehm, samozřejmě se to musí domluvit a musím se na to zeptat tebe, pokud bys nechtěl, tak Pepper řeknu, že ne. Jen, měl jsem takovou radost a myslel jsem, že…," začal zmateně, slyšel jsem jeho hodinky, které ještě nestihl sundat, jak začaly pípat. V duchu jsem zaklel.
"Verda, zastav," prohásil jsem pevně. Bruce se zarazil a zvedl ke mně oči. "Nemám vůbec problém s tím, abys u nás bydlel," pousmál jsem se.
"Ale…"
"Nemůžeš se divit šoku. Zaprvé jsem nad tím moc neuvažoval a zadruhé by mě nikdy nenapadlo, že by ti to nabídla Pepper, aniž bych se s ní o tom musel dvě hodiny dohadovat," vysvětlil jsem. Bruce se začal lehce uklidňovat.
"Takže… ti to nevadí?" zeptal se opatrně.
"Verda…," povzdychl jsem si tiše a pevně ho k sobě přitiskl. Vážně jsem nad stěhováním neuvažoval, ale… znělo to vlastně dost dobře. Mít u sebe Bruce pořád? Nejen když ho vybojuju na víkend? To znělo skvěle! "Samozřejmě mi to nevadí," dodal jsem.
"Já jen… tak mě nadchlo, že to Pepper navrhla, že jsem úplně zapomněl, že bych se tě mohl zeptat…"
"Pro mě za mě se můžeš stěhova zítra," oznámil jsem.
"Máme ještě OVCE," připomenul mi Bruce. Zasmál jsem se.
"No jo no… detail…," mávl jsem rukou. Bruce se lehce pousmál a nechal se přitáhnout blíž ke mně. "Nicméně když jsme vyřešili, kde budeš příští rok bydlet…," začal jsem lehce chraplavě a stáhl Brucovi hodinky. Bruce zamrkal, ale usmál se.
"Tak?"
"Tak bychom se mohli věnovat něčemu… řekněme zábavnějšímu," protáhl jsem, než jsem se pomalu zvedl na nohy - což s Brucem na klíně nebylo tak snadné - a shodil Bruce na postel, která se v rohu objevila. Bruce ke mně natáhl ruce a já se k němu moc rád nechal přitáhnout.

Takže… nebudu bydlet sám s Pepper… to bude novinka, na kterou si moc rád zvyknu.


THE END
 

72. "Cerise nebo Alexei?"

5. února 2016 v 15:00 | Eliott&Sandra |  Taming The Beast
"No, v tom případě vás nebudu zdržovat. Vy i ostatní dva pánové jste až do konce týdne omluveni a očekáváni v pondělí v plné síle, včetně úkolů, které si dozajista seženete. Dobrou noc, pánové."
S tím nás opustil. Já za ním zůstal jen překvapeně zírat.
"Dostal jsem se právě do klubů oblíbenců Coulsona?" i Tony zněl překvapeně.
"No… stýkáš se s těma správnýma lidma," odpověděl jsem pobaveně. "A pojď, jdeme do postele."
"Tak proč jdeme do schodů?"

"Protože naši spolužáci za tři hodiny vstávají a v Komnatě je beztak větší pohodlí."


71. "Jsou v pořádku"

2. února 2016 v 15:00 | Eliott&Sandra |  Taming The Beast
"Děti budou v dobré péči, hned ráno je můžete…"
"Ne, ne… chci je u sebe…," protestovala Natasha, i když se jí zavíraly oči. "Tahala jsem je s sebou skoro devět měsíců, nemůžete mi je vzít…" Povzdychl jsem si.
"Pohlídáme je," protáhl jsem. "Odpočiň si, je potřeba, abys nabrala síly, než tyhle příšerky budeš moct zvládnout…"
"Neříkej jim příšerky," zamumlala Tasha ospale. Pousmál jsem se.

"Dobrou noc," popřál jsem jí. Spánek si zasloužila.

 


70. "Budu mít dítě"

30. ledna 2016 v 15:00 | Eliott&Sandra |  Taming The Beast
Loki se na mě zamyšleně podíval, než se zeptal: "A jak dlouho jsi do něj zamilovaný ty?"
Překvapeně jsem na něj zamrkal. Ještě nikdo mě takhle neodhalil. Ale… s Lokim jsme toho měli společného víc, než jsme tušili.
"Od třetího ročníku." Loki překvapeně zamrkal. "Nešlo ani tak o to, jak vypadal. Šlo o to, jak byl inteligentní."
Loki na mě ještě chvilku koukal, než se usmál. Svým upřímným, jen lehkým úsměvem.
"Vy jste fakt magoři dělaní jeden pro druhého."

Na to se nedalo nic říct.


69. "Čokoládu!"

27. ledna 2016 v 15:00 | Eliott&Sandra |  Taming The Beast
Ale Bruce… vypadal, že nemá tušení, co se sebou bude dělat. Lehce jsem ho stisknul kolem pasu. Ale co jsem tak asi mohl říct? Jestli něco vím, tak to, že Bruce nerad tyhle problémy řeší takhle… na veřejnosti. Takže jsem mlčel a radši nenápadně změnil téma na Natashiny strie, za což mi Natasha poděkovala tím, že mi málem vylila čokoládu na hlavu.



"Takže…," začal jsem.
"Dej mi čokoládu," přerušila mě Natasha.
"Pamatuj si, že mnoholičný lektvar mění barvu podle…"
"Podle vlastností osoby, ve kterou se měníš. A dej mi tu čokoládu!" přikázala. Povzdychnul jsem si.
"A největší pokusy o osvobození skřítků proběhly…," pokusil se navrhnout Bruce.
"Dejte mi pokoj. Radši mi podej lízátko…," zavrčela Natasha naštvaně a sebrala Brucovi nejen lízátko, ale i karamelové bonbony, čokoládové žabky i nějaké ty Maxovy maxižvýkačky. Prostě všechno, co mu předtím svěřila, zatímco se ládovala cukrovou vatou.
"Ale… jenom chceme…," začal Bruce opatrně. Natasha protočila očima.
"Necháte mě jít udělat ty OVCE?" zasyčela naštvaně a vrazila mi do ruky svou tašku přes rameno.
"Merline, nemusíš se tak vztekat…," povzdychl jsem si. Natasha měla pro změnu nálady jako na horské dráze. A nevěděl jsem, jak jsem ji měl uklidnit před zkouškou. Předpokládal jsem, že to zvládne, ale… nemohl jsem si úplně pomoct, bál jsem se, aby ji nepřepadla nějaká vzteklá nálada… nebo možná nějaká ubrečená nálada a…
"Víš, co se říká, Tony…"
"Hm?"
"Neser těhotnou holku, když jde na zkoušky!" sykla na mě, popadla svou hůlku a vyrazila do prázdné učebny, kde se její zkouška konala. Začínala s písemkami a pak měla praktické. Netěšilo mě, že jsem tam nemohl být, protože… bych jí třeba nějak… pomohl, ale…
Zarazil jsem se. Sakra, já měknu… Ale… aspoň ne… všude, napadlo mě s úšklebkem, než mě Bruce přiměl odejít alespoň na nějakou chvíli pryč, s tím, že pomoct nemůžu a že se vrátíme, až bude Natasha hotová.
"Do Komnaty?" zeptal jsem se překvapeně. Chtěl jsem sedět někde blíž a zkusit třeba… poslouchat, co se děje…
"Přesně tak. Nebo budeš zkoušet Natashe telepaticky pomáhat…"
"Víš, že telepatie neexistuje," protáhl jsem otráveně. Ne, jen staré dobré Legilimens, které jsem přes zeď vážně vyslat nemohl.
"Tony… ty bys byl schopnej to vymyslet, jen aby ses moh zkusit podívat na to, jak to tam vypadá…"
"To bych asi zvládnul, že jo?" nadhodil jsem… Bruce protočil očima.
"Pojď," popadl mě za ruku a… zase jednou mu schodiště vyšlo vstříc, takže jsme v Komnatě byli během chvilky.
"Stejně, tohle je praštěný…," zahučel jsem. Bruce potřásl hlavou, natáhl se ke mně a celkem prudce mě políbil. Je pravda, že času jsme na sebe v poslední době měli celkem málo, hlavně kvůli tomu, že jsme pracovali s Natashou. A přiznám, nemohl jsem si pomoct, uvažoval jsem nad tím, jak se Natashe daří. Ale Bruce se na mě tisknul a já jsem cítil, jak se mi začínají hromadit příjemné pocity v podbřišku.
Usmál jsem se, přitiskl si Bruce víc na sebe a přirazil ho ke zdi. Tohle jsem si nechal líbit.
***
Přestože jsem se snažil rozptýlit hlavně Tonyho, sám jsem to také potřeboval. Natasha byla úžasně nadaná a více než inteligentní, ale také byla náladová, přecitlivělá a výbušná. Alespoň teď, když své břicho už nemohla schovávat a moc dobře věděla, že ji všichni sledují.
Přestože se na mě Tony vhrl celkem nadšeně, moc daleko jsme se nedostali. Sesunuli jsme se na gauč a jen se líně líbali. Měli jsme sice mít Obranu (na které Loki a Steve byli, protože uznali, že my budeme Natashe před zkouškou platní víc než oni), ale byli jsme z ní omluvení, stejně jako ze zbytku vyučování, takže…
Nakonec jsme stejně ale přešlapovali před třídou ještě před tím, než Natasha skončila. Tak jsme byli zvědaví, no. Nejspíš jsme byli nervóznější, než budeme při vlastních zkouškách…
Když se konečně otevřely dveře, Natasha se z nich vyřítila jako velká bouřka a zamířila přímo k Tonymu.
"Dej mi čokoládu!"
"Těsně před zkouškou jsi snědla asi tři čokoládové žabky."
"Možná, ale chci čokoládu!"
"Natasho, počkej chvíli, jak šlo…"
"Čokoládu!"
Zatímco se Tony snažil z Natashi vytáhnout, jak její zkoušky proběhly, a ona na něj řvala, že chce svojí čokoládu, já si povzdechl a vyslovil jméno prvního skřítka, které mi přišlo na mysl. Ten už se objevil poněkud nervózní a s šálkem horké čokolády v ruce. Natasha nikdy nespecifikovala, jakou čokoládu chce, a předpokládal jsem, že skřítci to budou vědět líp.
S úsměvem jsem skřítkovi poděkoval, než jsem si šálek převzal a přešel k Natashe. Když uviděla čokoládu v mých rukách, rozzářila se a a natáhla ruce mým směrem. Nehnula se z místa, ale to nebylo nic nového. Snažila se jakýmkoliv způsobem vyhýbat zbytečnému pohybu. Tony si unaveně promnul kořen nosu.
"Řekneš nám konečně, jak ti to šlo?"
"Ale jo, bylo to v pohodě. Procházeli jste to se mnou stokrát a nejsem úplně blbá, víš?"
Tony do ní jen lehce strčil tak, aby jí to nemohlo nic udělat, ale zdál se uvolněnější. Možná to bylo tím, jak si mě přitáhl k sobě a i s Natashou jsme společně zamířili do společenské místnosti. Zmijozelské společenské místnosti, samozřejmě. Bylo nás nejvíc ve Zmijozelu, v té naší partě, která se kolem Natashina těhotenství utvořila.
Když jsme se tam dostali, Steve i Loki už tam nervózně čekali. Přece jen Natasha dělala všechny své zkoušky a už bylo celkem pozdě. Loki se ovšem v okamžiku, kdy spokojenou Natashu viděl, uvolnil. No, aspoň někdo se nemusel nejdřív vypořádat s její chutí na čokoládu. Opět.
Natasha mu ovšem nedala příležitost se nějak vyjádřit - místo toho se sesunula na pohovku vedle něj a vystrčila ho tím téměř až k Stevovi do klína. Loki protočil oči, ale nic nenamítal.
"Co teď?" zeptal se ovšem po povinné chvíli gratulování starostlivě Loki. Natasha na něj tázavě pozvedla obočí. "No… oficiálně máš po škole. Alespoň do doby, kdy přijdou na řadu přijímačky."
Natasha zbožňovala cestování a nehodlala se ho vzdát. Ale nehodlala se vzdát ani svých dětí, což jí v nejbližší době mělo cestování znemožnit. A proto její rozhodnutí nebylo nijak složité - rozhodla se pro studium mezinárodních vztahů. Podala si přihlášku jen na jednu školu, protože to prostě byla Natasha a ta si věřila, i když zrovna byla těhotná. Přihlášku posílala na poslední chvíli, ale potvrzující dopis jí přišel.
Natasha nebyla jediná, kdo si přihlášky podal na poslední chvíli. Jelikož jsem stále nevěděl, kam přesně chci jít, odkládal jsem to do doby, kdy už jsem neměl na vybranou. Pak jsem lehce zazmatkoval a přihlášky rozeslal prakticky do všech škol, které mě nějak zajímaly - od zaměření na bezhůlkovou magii, přes vytváření nových kouzel, jejich propojování, teorie vzniku kouzel až po magickou historii a mrtvé jazyky. Tony se mi jen smál, ale když jsem se lehce urazil, prohlásil, že mám ještě dost času, protože na všechny školy se dostanu, takže se budu moct rozhodnout až potom.
Natasha jen pokrčila rameny.
"Pojedu k tetě."
Její rodiče zemřeli v určitých nepokojích v kouzelnickém Rusku. Snažili se před nimi utéct a právě kvůli jejich smrti se to Natashe povedlo. Měla jedinou příbuznou, sestru svého otce, a ta žila v Anglii. Při nejmenším v době hned po porodu a následně při studiu jí její teta, velmi vážená redaktorka jednoho z předních sportovních časopisů (který jsem neznal - nemohl jsem za to, že sport byla snad jediná věc, která šla skutečně mimo mě!), pomůže.
"Ale asi ne hned. Mám ještě víc než měsíc do porodu a dokud jsem schopná chodit, chci tu ještě aspoň chvíli zůstat."
Viděl jsem, jak se nepohodlně zavrtěla, a neubránil jsem se úsměvu. Byla stejná jako Tony. Lidi kolem sebe pokládala za rodinu, ale nebyla jim to schopná říct v tolika slovech.
Tony se nad touto správou ovšem zamračil, takže jsem odpověděl raději sám.
"To nebude problém," usmál jsem se na ni. "Máme ještě nějakou dobu před zkouškama. Ale možná bys na ten poslední měsíc měla jít k tetě. Jen by ses tu nudila, když už máš zkoušky za sebou a my se budeme muset učit."
Tony vedle mě se zamračil a já mu lehce zaryl loket do boku. Jistě, že my jsme se nepotřebovali učit (a ano, vím, jak namyšleně zrovna zním). Ale Natasha potřebovala někoho, kdo ví, co se bude dít. Alespoň o něco víc než čtyři teenageři. Tony to nejspíš musel pochopit, protože prakticky okamžitě přikývl. Natasha s povzdechem přikývla.
"Ale do nemocnice za náma chodit budete! Ať si taky zažijete tu příšernou atmosféru…"
***
Naše malá společnost se velmi brzy rozpadla - Steve musel na trénink famfrpálu a Tony zase na večeři s Pepper. A tak jsme zůstali jen já, Natasha a Loki. Což bylo o to horší, když Natasha usnula. Protože přestože mezi Tonym a Lokim už bylo vše více než v pohodě, mezi mnou a Lokim to stále ještě bylo poněkud… napjaté.
Takže jsem udělal to, co jsem dělal automaticky - vytáhl jsem si úkoly, které mi jen chvíli před tím dal Steve, a začal je vypracovávat.
Netrvalo to ani chvilku, než se ke mně Loki přidal. Drželi jsme se každý svého konce stolu a mlčeli jsme, ale bylo to vlastně celkem příjemné.
Zrovna jsem od přeměňování přecházel k obraně proti černé magii, když jsem si všiml, že Lokimu dělá problém úkol z lektvarů, který jsme dostali minulý týden (a pochopitelně jsme ho měli na další den. Nepřekvapovalo mě to, protože jsem tušil, že kdybych mu to dovolil, nechával by to tak i Tony). Nervózně listoval naší učebnicí a neustále si přeměřoval svou esej. S povzdechem jsem sáhl do své tašky (chtěl jsem skočit do knihovny, když Natasha bude skládat zkoušky, ale nějak na to… nebyl čas) a vytáhl učebnici z oddělení s omezeným přístupem, ke které jsem se musel uchýlit, protože s Tonym jsme se u naší eseje dostali do rozepře. Vytáhl jsem ji na stůl a poposunul ji k Lokimu. Ten se na mě překvapeně podíval.
"Jsou tam věci navíc. K ničemu, když chceš napsat základní rysy, ale hodí se, když jen potřebuješ natáhnout to, co píšeš," kývl jsem k jeho nedopsané eseji a pousmál se. Loki jen přikývl, ale aspoň se na mě nezamračil. Spokojeně jsem se sklonil zpátky ke své práci.
"Možná chápu, co na tobě Tony vidí…," zabručel Loki spíše k sobě. Překvapeně jsem k němu vzhlédl. Když si uvědomil, že jsem to slyšel, lehce zrůžověl. "Chci říct - očividně hodně srazil své standardy ohledně vzhledu, nicméně… jsi asi jedinej, kdo se mu na týhle pitomý škole vyrovná inteligenčně."
"Nikdo se mu nevyrovná," zavrtěl jsem pobaveně hlavou. Loki na mě pobaveně pozvedl obočí.
"Vážně? Protože polovinu času vám nikdo nerozumí. Je to vtipný - celý ty roky jsem si myslel, že jednou se s ním třeba takhle budu bavit já."
Nervózně jsem si skousl ret a kouktem oka jsem se na něj podíval. Věděl jsem, že nejsme zrovna nejbližší přátelé, ale…
"Jak dlouho ho miluješ?"
Loki na mě překvapeně zamrkal. Chvilku jsem si myslel, že mě pošle do patřičných mezí, ale nakonec se zamyšleně zadíval na svou esej.
"Od čtvrtého ročníku. Asi tak ploviny. Ale to celé mezi námi trvalo…"
"… asi od konce druhého ročníku, já vim," přikývl jsem s úsměvem. Loki na mě překvapeně zamrkal. Já jen pokrčil rameny. "Někdy v té době mě Tony přestal týrat a já byl lehce zvědavej, kam se jeho pozornost přesunula. Nebylo těžké na to přijít."
Loki se na mě zamyšleně podíval, než se zeptal: "A jak dlouho jsi do něj zamilovaný ty?"
Překvapeně jsem na něj zamrkal. Ještě nikdo mě takhle neodhalil. Ale… s Lokim jsme toho měli společného víc, než jsme tušili.
"Od třetího ročníku." Loki překvapeně zamrkal. "Nešlo ani tak o to, jak vypadal. Šlo o to, jak byl inteligentní."
Loki na mě ještě chvilku koukal, než se usmál. Svým upřímným, jen lehkým úsměvem.
"Vy jste fakt magoři dělaní jeden pro druhého."
Na to se nedalo nic říct.

68. "Mám hlad"

24. ledna 2016 v 15:00 | Eliott&Sandra |  Taming The Beast
"Je něco špatně s dítětem?" zeptala se Natasha ustaraně a rukou si ochranně objala břicho. Musel jsem se nad tím pousmát. Když zrovna nebyla emocionálně vysílená, snažila se stále být tou ostrou holkou, kterou všichni známe a máme rádi. Ale začínala to malé milovat.
"Ne, nemyslím si. Vypadá to, že je vše v pořádku, to jen..."
"Co je to, doktore?" našpulila rty Natasha a věnovala mu nepříjemný pohled.

"Gratuluji, slečno Romanova," usmál se Richards poněkud nejistě, když konečně přestal vysílat jedno kouzlo za druhým. "Čekáte dvojčata."


67. "Komnata je naše"

21. ledna 2016 v 15:00 | Eliott&Sandra |  Taming The Beast
Když jsem konečně došel do prázdné Velké síně (byla hodina po obědě a do večeře zbývalo víc než pár hodin), zmrzlinu měla před sebou ne jen Natasha, ale i Loki a Tony. Pobaveně jsem pozvedl obočí, než jsem k nim přešel. Tony si mě stáhl na klín a beze slova mi nabídl lžíci čokoládové zmrzliny.

Bylo téměř zvláštní, jak pohodové ticho mezi námi všemi zavládlo.


66. "Květinky té konvičky"

18. ledna 2016 v 15:00 | Eliott&Sandra |  Taming The Beast
"Dobře, umožníme vám využívat učebnu lektvarů, abyste měli potřebný klid," souhlasil Coulson. Usmál jsem se. Fajn, tohle se mi fakt, fakt líbilo.
"Tohle beru. Takže…"

"Takže termín zkoušek vám upřesníme. Zatím to bude vše," kývnul na nás Fury a naznačil nám, že můžeme odejít. Že máme odejít. Takže jsme se sebrali a vyrazili pryč. Stejně… proč nás sem volali, to se dalo předpokládat.


65. "Začátek vtipu"

15. ledna 2016 v 15:00 | Eliott&Sandra |  Taming The Beast
"Fajn. Kašlem na to… a přestaneš o mně roznášet drby, jo?"
"To je pravda…"
"Ale ne mojí vinou…"
"Okay, okay. Nic o tobě říkat nebudu…," uznal.
"Super. Takže…" Zarazil jsem se. Přátelé se říct nedalo… "Mír?" zeptal jsem se skoro dětsky. Loki se ale usmál, jako by nic jiného nečekal a ani nechtěl.

"Mír…," kývnul.


64. "Mír"

12. ledna 2016 v 15:00 | Eliott&Sandra |  Taming The Beast
"Jestli Loki zvládne všechny její emocionální výkyvy, já ji dokážu připravit na OVCE. My," dodal rychle. "My ji dokážem připravit na OVCE."
Široce jsem se na něj usmál.
"To jsem si myslel."

S tím jsem si ho stáhl pro polibek. Pro jeden den bylo šoků až dost.


Kam dál