16. "To zvládneš"

21. srpna 2015 v 15:00 | Eliott&Sandra |  Taming The Beast
"V hlavě si přehrávám, co všechno by mohlo jít špatně, a obvykle jednu z těch věcí udělám. Jinde se mi to nestává, ale…"
"No, myslíš jinde na to, co všechno může jít do hajzlu?"
"Ne."

"Tak na to přestaň myslet i tady. A přestaň míchat, už to má tu správnou barvu."




Odstrčil mě a hůlkou o něco zmírnil plamen, nad kterým náš kotlík stál. Poslušně jsem zůstal stát mimo a beze slova mu podával věci, které potřeboval. Ještě jednou nebo dvakrát jsem hmátl vedle, ale po chvilce, kdy jsem se ujistil, že už mě nikam k blízkosti kotlíku nepustí, jsem se uklidnil a skutečně sledoval, pro co se natahuji.
Měli jsme nejlepší lektvar z našeho malého kroužku, ale to skutečně nebylo nic překvapujícího, vzhledem k tomu, že jsme tam byli jediní, kdo se dostal do kurzů na OVCE. Několik sedmáků v Bradavicích sice zůstalo, ale nikdo z nich nestudoval lektvary.
"Skvělá práce, vy dva," usmál se na nás upřímně profesor Barton, když odložil ampulku s ukázkou lektvaru. "Rád vidím, že tentokrát se ti nepodařilo vyhodit nic do vzduchu," dodal vesele ke mně. Dobrá, Veritasérum se mi zrovna nepovedlo…
"Jen díky tomu, že jsem mu v tom zabránil," zabručel Tony. "Třikrát!"
"Ale pak jsem se už nespletl," odpověděl jsem poněkud uraženě. Já znám lektvary. Umím teorii.
"Jo, protože jsem nad tebou stál jak nad děckem," protočil očima, než popadl své věci a líně naznačil salut. "Sbohem, profesore. Bannere."
"Geniální dítě," povzdechl si Barton. "Někdy si přeju, aby byl trochu míň geniální. Nebo trochu víc vychovaný."
"Nemůže za to," našel jsem se, jak ho bráním. "Rodiče mu zemřeli brzo a slečna Pottsová se těžko může naplno věnovat firmě i jemu."
"A to je chyba. Geniální děti potřebují zvláštní péči. Ale o tom vy asi něco víte."
"Prosím?" zmateně jsem zamrkal. Profesor se jenom zasmál.
"Ale to nic. Viděl jsem dneska vaší práci a musím vás pochválit. Neudělal jste jedinou chybu a ať si pan Stark myslí cokoliv, nebyla to jen jeho zásluha. Mám chuť vás přimět spolupracovat častěji."
Neubránil jsem se mírnému úsměvu. Jako by tohle Tony někdy dopustil.
"Takže zítra ve stejnou dobu?" zeptal jsem se místo odpovědi.
"Zítra ve stejnou dobu. Pěkné prázdniny, pane Bannere."
***
Měl jsem rád knihovnu o prázdninách. Měl jsem ji rád i jindy, ale o prázdninách byla speciálnější, mnohem… útulnější. Po většinu roku byla plná studentů, ale o Vánočních prázdninách se škola tak vyklidila, že většina studentů se raději usadila v pohodlí a klidu společenské místnosti. Ne já. Já měl raději ten pocit obklopení knihami, které jako by na mě mluvily, když jsme byli sami. Upřímně - u Bradavických knih bych se ani nedivil.
Ovšem zdálo se, že nejsem sám.
"Pořád ještě úkoly, Bannere?" ozvalo se nade mnou těsně před tím, než na knížku přede mnou přistála má kniha a na židli vedle mě se posadil Tony. "Čekal bych, že vzorný Havraspár jako ty je už bude mít dávno hotový."
"Ovšem taky už víš, že vzorný Havraspár jako já si své úkoly rád překontroluje," odpověděl jsem, aniž bych zvedl hlavu od své eseje. "Navíc si nejsem jistý jednou runou," vysvětlil jsem poněkud nejistě. Potřeboval jsem pomoc, ale nebyl jsem si jistý, že Tony je ten, od kterého bych to měl hádat. "Chci říct - bylo to jednoduché, ale neseděla tam pořadově. Víš, větné pořadí. A teď jsem našel nový význam, ve kterém sedí v pořadí, ale nesedí významově."
"Vážně?" mírně se zamračil Tony. "Ukaž mi to."
"Tady," ukázal jsem na jedno určité místo a rychle hmátl po staré knize, kterou jsem našel zapadlou na úplném konci jednoho regálu a ve které byl právě ten druhý význam vysvětlený.
Překvapilo mě, když si Tony tu knihu bez řečí vzal a my se skutečně dostali do rovné diskuse. Stále s Tonyho urážkami a sarkastickými poznámkami, ale i tak poslouchal moje odpovědi. A to bylo víc, než jsem čekal.
Možná na něj Steve přece jen měl dobrý vliv.
***
Musel jsem přiznat, že s Bannerem se mi celkem dost dobře povídalo. Chci říct, na normálního člověka… Ale byl Havraspár, předpokládalo se, že bude chytrý. Ale že se s ním dalo i mluvit, to skoro bylo překvapení.
"Víš ty co?" začal jsem o dalším "lektvarovém dýchánku". Pracovali jsme s Bannerem na Škytacím roztoku, zatímco prcci brali něco jiného. Banner se na mě podíval.
"Hm?"
"Jdi od toho kotlíku," zahučel jsem. Banner se celkem ochotně podvolil. "Prostě mi v klidu podávej ingredience, jak maj bejt," cukl jsem hlavou. Banner kývl.
"Dobře, to můžu…"
"Přesně. To zvládneš," protáhl jsem.
"Starku…"
"Klid, Bannere. Prostě mi říkej, co má jak bejt, a podávej mi to…"
"M-ám ti to diktovat?" zeptal se.
"Jo. Vykašli se na všechno, co se může podělat, a radši mi to řekni tak, jak to má vyjít," pobídl jsem ho. Nevěděl jsem, proč to dělám. Prostě jsem jen chtěl, aby příště nevyhodil do vzduchu celou učebnu. Ve chvíli, kdy se Banner přestal bát, že díky němu pár lidí umře, uklidnil se a v klidu mi říkal, co tam patří, kdy a kolik. Byla to vlastně celkem sranda. Sám jsem to znal prakticky nazpaměť, ale i tak jsem ho poslouchal. Dvakrát jsem do Bannera šťouchl hůlkou, když mi nahlásil špatnou přísadu - po jedné by se lektvar srazil, druhá by ho proměnila v jed. Banner pak nasadil nemilý výraz, chvilku mlčel, než mi podal, co tam má přijít.
Profesor Barton se nám moc nevěnoval, hlídal spíš ty mladší, aby neodbouchli třídu, ale i tak jsem věděl, že pravděpodobně sledoval, jak nám to jde. Stejně jako jsem sledoval já jeho zadek, protože o prázdninách chodil profesor Barton zásadně v mudlovském - v košili a v poměrně upnutých džínách.
"Proč ty vlastně nejezdíš na Vánoce domů?" nadhodil jsem, když jsme čekali, až lektvar dostane správnou barvu a dospěje do správné teploty. Banner se nechápavě otočil.
"Co… ehm, proč tě to zajímá" zeptal se nejistě.
"Nudim se?" cukl jsem rameny. Banner si povzdychl.
"Já jen… stačí přeci, že mamku ohrožuju, když jsem doma v létě. Nemusím ji vystavovat nebezpečí i o Vánocích…" Původně jsem moc nevnímal, ale když ke mně ta slova dolehla, přestal jsem se houpat na židli a zůstal na Bannera zírat.
"Děláš si ze mě prdel?!" vyhrkl jsem. "Je to tvoje matka, určitě bys jí neublížil. A má se přeci o tebe starat, ne…," zarazil jsem se. Co to, kurva, s Bannerem je?! Nejdřív tvrdí, že může za to, že se polil tím pitomým lektvarem, pak nejezdí domů, aby neohrozil člověka, co ho měl udržet v bezpečí. Vždyť je to totální volovina! Kdo mu nacpal do hlavy takový blbiny?!
Banner sklopil oči a chvíli mlčel. Vypadal, že se snaží uklidnit.
"Tady nikoho neohrožuju…," zamumlal. "Mám se kam schovat," dodal. "Teď tam dát jen netopýří oči a hotovo." Sebral si věci a zmizel. Protočil jsem očima, ale dokončil lektvar. Profesor Barton se nad mým… naším lektvarem zastavil.
"Skvělá práce," uznal.
"Samozřejmě," pokrčil jsem rameny. "Jsem génius," dodal jsem skromně. Profesor Barton potřásl hlavou.
"Já vím, pane Starku, přesto…," odmlčel se. "Nicméně vaše spolupráce s panem Bannerem vám oběma prospívá. Vlastně… možná, to je jedno. Skliďte to a uvidíme se zítra." Protočil jsem očima a pár neverbálními kouzly jsem po nás uklidil.
"Tak nashle, pane Bartone," zavrněl jsem chraplavě, znovu lehce, skoro posměšně, zasalutoval, sjel jsem ho očima a s úšklebkem jsem odešel ze třídy.
Nemohl jsem si ale pomoct, profesor Barton ve mně vzbuzoval jakousi touhu. Obvykle jsem na starší nebyl. Nedalo mi problém něco kolem dvacítky, ale profesoru Bartonovi bylo… něco málo přes třicet. Ale i tak byl ohromně sexy. Svým přístupem, tělem, samozřejmě inteligencí. Chtěl jsem ho. A dostanu ho.
***
Prázdniny ve společnosti Tonyho byly překvapivě příjemný zážitek. Netrvalo nám dlouho, než jsme si zvykli, že při učení sedíme spolu. No, při mém učení. Tony měl všechno hotové, ale i tak si vždycky přisedl ke mně. Většinou netrvalo dlouho, než jsme se dostali do nějaké debaty. V něčem jsme spolu souhlasili, v něčem ne, ale bylo příjemné mluvit pro jednou s někým, kdo věděl, o čem mluvím.
Samozřejmě, teoreticky jsem přesně proto byl zařazen do Havrspáru, ale, upřímně - kluk měnící se v obrovskou zelenou příšeru s nejlepšími přáteli z Nebelvíru? Asi jsem nikdy nebyl určený pro kolektiv.
Každopádně ty prázdniny byly tak skvělé, že mě mrzelo, když se v sobotu odpoledne zbytek školy vrátil. Protože ne jen, že všechno bylo najednou plné lidí, což bylo nezvykle stresující, ale Tonymu se vrátili jeho přátelé a Steve. Což byl technicky můj přítel, ale kdo vůbec může mít naději na kamaráda, když jeho přítel je Tony Stark? Vážně jsem mu to nemohl mít za zlé. Zvlášť, když jsem teď věděl, že Tony skutečně umí být tak úžasný, jak o něm Steve básní.
Chystal jsem se opět se vrátit do své osamělé místnosti, ale Steve mě přizval k nim. Dostal od mamky ultimátum (dozvěděla se o jeho známkách a naléhala na tom, aby to do konce semestru zlepšil), takže jejich líbánky v knihovně se musely změnit. No, alespoň polovina z nich. Třetina, pokud k tomu měl co říct Tony. A oba tušili, že pokud budou sami, moc se toho nenaučí. Ne že by se Tony potřeboval učit, jak sám neustále opakoval, ale nějaký čas se Stevem trávit chtěl, takže jsme často končili ve třech.
Když jsme se takhle sešli poprvé, Steve vypadal dost překvapeně. Chvilku na nás jen překvapeně mrkal, než se dostal ke slovu.
"Tony, co jsi Brucovi provedl?"
"Co zase já?!" bránil se Tony pro jednou po právu. "On je takovej od začátku. Vsadil bych se, že kdyby nebyl tak šprťáckej, byl by ve Zmijozelu."
"Ne, to nebyl," nesouhlasil Steve. "Byl by v Mrzimoru. Je to oddaný kamarád a vždycky se na něj můžeš spolehnout."
"Pokud po něm zrovna nechceš vyrobit lektvar," zabručel Tony více méně pro sebe. Ne že by kvůli tomu ztišil hlas, díky čemuž si vysloužil dloubnutí od Steva. "Hej!"
"Vlastně souhlasim s Tonym," přiznal jsem dřív, než mu mohl Steve, který mírně špulil rty, odpovědět. Ten se na mě jen překvapeně podíval. "Nemůžeš přežít jako poloviční monstrum bez trošky sarkasmu," pokrčil jsem rameny. "Děti tě hodně rychle naučí, že když na sebe nebudeš dávat pozor sám, nikdo jiný to za tebe neudělá. A trvám si na tom, že to bylo 1843, ne 1834," dodal jsem k Tonymu a podal mu otevřenou učebnici, ve které jsem si ověřil svou pravdu, zatímco se se Stevem dohadovali. Tony se jen zamračil, knihu zaklapl a vstal.
"Tohle je blbost. Jdu najít lepší knihu."
***
Z našeho společného lektvarového kroužku jsem si odnesl alespoň jednu věc - pokaždé, když se mi začaly třást ruce, jsem všechno odložil, vyčistil si hlavu a soustředil se na to, že se nic nestane, že nic nepokazím. Nevěřil jsem Stevovi, že by mě opravil, kdybych mu něco podal špatně, ale i tak Tonyho rada zabírala.
A jednou nebo dvakrát jsem ucítil hůlku ve svém boku i přes to, že Steve stál kus ode mě. Pokaždé, když jsem se v tu chvíli podíval na Tonyho, ten na mě protočil oči a rukou naznačil, ať neblbnu a vrátím se k normální práci. Bylo to fajn. Víc než fajn. Bylo příjemné vědět, že někdo se stará. A nebyla to ironie, že to byl právě Tony, ten největší Zmijozel z nich všech?
Ale tak to pochopitelně nebylo pokaždé. A při jedné pamětní hodině se mi povedlo ne jen vyhodit můj kotlík do vzduchu, ale také celou učebnu zamořit šedivo-fialovým kouřem, ale to byla vážně nehoda. A profesor Barton vypadal spíš pobaveně, než co jiného.
Chtěl jsem mu další hodinu poděkovat, že z toho nedělal problém, ale nebyl jsem jediný, kdo na něj čeká. A věděl jsem, že Tony určitě nemá tak čisté úmysly, jako já.
Samozřejmě, že jsem si všiml všech těch pohledů, kterými Tony o Vánocích počastoval profesora, ale nevěřil jsem, že by podle toho jednal, že by to Stevovi udělal.

Raději jsem rychle odešel s myšlenkou, že profesorovi mohu poděkovat kdykoliv. A já nechtěl vědět, co přesně Tony chce, ani jestli se nepletu. Raději se budu další týdny cítit hrozně, že jsem ho podezíral, než počkat a potvrdit si to. Protože pak bych to musel říct Stevovi, a to jsem mu udělat nemohl.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama