36. "Presso a horká čokoláda"

20. října 2015 v 15:00 | Eliott&Sandra |  Taming The Beast
"Starku, nech toho. Nezabil jsem tě jen proto, že mi na Brucovi pořád záleží," oznámil.

"Ne, nezabil jsi mě proto, že kdybys to zkusil, pověsím tě za kotník od stropu Velké síně," oznámil jsem znuděně. Thor se na mě podíval, jako by se mě ptal, jestli to myslím vážně. Jenže já to vážně myslel. Nonverbální magie mi nedělala problémy a dokonce i Thor musel vědět, že jsem prakticky nejlepší… ve všem. Nestihl by mě praštit, už by letěl vzduchem.




"Tony, co to vyvádíš?" zajímal se Bruce, když jsem ho táhl směrem k bráně, kam už před nějakou dobou zamířili skoro všichni ostatní.
"Co? Chtěl jsi rande. První bude v Prasinkách… je oficiální víkend," prohodil jsem. Bruce se zarazil.
"Počkej, já ale na společné víkendy necho…," začal. Zvedl jsem obočí.
"Nechodíš, já vím. Ale co se ti asi tak může stát? Budeš se mnou a máš svoje úžasný hodinky." Nemohl jsem si odpustit rýpavou poznámku. Protože podle mě mu ty jeho skvělý hodinky vlastně vůbec nepomohly, že ano… Přišlo mi, že "záchvatů" míval teď víc. Bruce se zamračil.
"Nech moje hodinky být," ohradil se. Ušklíbl jsem se.
"Jasně, cokoliv. Ale to je jedno… moc lidí tam nebude, je už pozdě, většina už dávno odešla domů. Navíc tam, kam tě chci vzít já, stejně nikdo z nich nechodí," dodal jsem pak lehce arogantně. Bruce zvedl obočí.
"Cože? Prasinky znají přeci všichni nazpaměť…," namítl. Potřásl jsem hlavou.
"To víš, že ne. Prasinky se měněj, víš? A všichni vletěj do Medovýho ráje, ke Třem košťatům, k Taškářovi a ještě tak pro školní pomůcky… jsou tam ale lepší podniky," oznámil jsem důležitě.
"Nechceš mě vzít k Madam Pacinkové, že ne?" zhrozil se. Znechuceně jsem se na něj podíval.
"Za koho mě máš? A jak vůbec víš o Madam Pacinkové?"
"Jane jednou říkala, že tam chce s Thorem zajít na Valentýna…," pokrčil rameny. "Jak ty o tom víš?"
"Stevovi se nápad tam zajít moc líbil… ale ne…," Bruce se zasmál. "Obleč se," protáhl jsem pobaveně a mávl hůlkou. Bruce byl najednou zabalený v tmavě zeleném zmijozelském plášti a na krku měl zelenostříbrnou šálu. "Sluší," protáhl jsem pak pobaveně.
"Tony!" vyhrkl a prohlížel si šálu. Místo toho, aby vytáhl hůlku a něco s tím oblečením udělal, si jen povzdychl a přičaroval si ještě rukavice. "Tak kam jdeme?" zeptal se, když už jsme prošli skoro celé Prasinky.
"Ale, jen takovej menší podnik," pokrčil jsem rameny. Bruce si povzdychl.
Nakonec jsem ho dovedl k jednomu nenápadně vypadajícímu domu.
"Tony, co to je?" zeptal se podezřívavě.
"Mazej dovnitř, Bannere," protáhl jsem a pošoupl ho dovnitř. Bruce se zarazil. Nevím, co přesně čekal… ale asi nečekal poměrně světlou místnost s množstvím měkkých křesel, která voněla po kávě.
"Co to je?"
"Tohle, Bruci," začal jsem, zatímco jsem z něho stahoval plášť, "je Moonquid, úžasná kavárna, o které tu prakticky nikdo neví…," vysvětlil jsem.
"Ale já…"
"Já vim," protočil jsem očima, "Nepiješ kafe. Tak si dáš třeba čokoládu…," pokrčil jsem rameny. "Sedni."
***
Poněkud nejistě jsem se sesunul na jedno z křesel a trošku nervózně se rozhlížel kolem. Tony měl pravdu v tom, že tahle kavárna nejspíš nebyla studentům Bradavic známá, protože kromě nás byli v místnosti jen další tři lidé - jeden z Bradavických profesorů (myslím, že to byl profesor péče o kouzelné tvory, ale nebyl jsem si jistý - většinu času trávil venku, na rozíl ode mě) s nějakou mladou, velmi pěknou ženou, další byl postarší pán, který seděl v rohu a četl si jakousi knížku. Bylo to příjemné, cekem intimní prostředí.
Než jsem se vzpamatoval, Tony jednoduchým mávnutím hůlkou změnil mé křeslo na dvojkřeslo a vesele se usadil vedle mě, přičemž mi věnoval naprosto nevinný (a nedůvěryhodný) pohled.
"Tony…"
"No co? Nejme ve škole, tak se trochu uklidni."
Protočil jsem nad ním oči, ale spokojeně jsem se o něj opřel, když mě objal kolem ramen. Netrvalo to dlouho, než se před námi objevila starší, elegantní dáma s rudými vlasy sepjatými do drdolu a temně zeleným hábitem.
"Tak co to bude, mládeži?"
"Presso a horkou čokoládu. Mléčnou."
"Hned to tady bude."
"A od kdy ty objednáváš moje věci?"
"Od tý doby, co jsi tak šíleně nudnej. Ale neboj, tady čokoláda chutnala i Tashe, takže si jí zamiluješ."
"Tvrdíš, že mám nízké nároky?"
"Tvrdím, že s nároky, které Tasha má, je zázrak, že nachází vůbec něco uspokojující," odfrkl si Tony pobaveně. "Má vyšší standarty než já!"
"Je to vůbec možný?"
Tony do mě ne zrovna jemně drknul a já se spokojeně usmál. Bylo čím dál jednodušší se prostě uvolnit, když jsme byli s Tonym sami. I proto jsem se s úsměvem naklonil blíž k němu a chystal se ho políbit, když na stolku před námi přistál hrneček s čokoládou. Zčervenal jsem, odtáhl se a mírně se shrbil. Tony si pobaveně odfrkl, ale vděčně na tu ženu kývl.
"Kdybyste něco potřebovali, jen nechte zvonek v kuchyni cinknout. Jednou stačí, uslyším to. Když na to lidi cinkaj jak blázni, jde mi to na nervy," pousmála se na nás, než opět zmizela za nenápadnými dveřmi. Kuchyň, předpokládám.
"Maj skvělý zákusky, když budeš chtít. Ale ta čokoláda je celkem sytá, takže…"
Natáhl jsem se a opatrně usrkl ze svého šálku. Cítil jsem, jak se Tony za mnou směje, ale nemohl jsem pomoct tichému zasténání, když jsem ucítil tu jemnou, sytou chuť.
Většinu času jsme strávili prostě líbáním nebo mluvením. Profesor po chvilce odešel i se svou společnicí (a ano, byl to náš profesor kouzelných tvorů Johny Storm, jak mi pobaveně potvrdil Tony) a starší muž si nás naprosto nevšímal, takže to vážně bylo téměř intimní.
Takže vážně nechápu, jak jsme se dostali k Thorovi.
"Není to tak, že by byl… hloupý, jen je…"
"Pomalejší."
"Ne, jenom trochu…"
"Pomalejší."
"Fajn," povzdychl jsem si napůl pobaveně. "Jeho inteligence je rovna většině našich spolužáků, ovšem jeho pozornost se většinou nachází jinde, což vede k tomu, že se může zdát poněkud… pomalejší."
Tony se neobtěžoval s odpovědí, jen se znovu sehnul a políbil mě. Než jsem ovšem stačil pořádně zareagovat, znovu se ode mě odtáhl.
"Což by vysvětlovalo, proč mi stále vyhrožuje, i když moc dobře ví, že bych ho dokázal porazit jedinou myšlenkou."
Pobaveně jsem se usmál nad tou představou. Thor by ani nevěděl, co ho uhodilo. Tony byl možná největší kouzelník naší generace. Ale říkat jsem mu to vážně nemusel, on to sám moc dobře věděl.
Pak jsem se ale zamračil a mírně se od něj odtáhl, než jsem se otočil čelem k němu.
"Vyhrožuje ti?"
"O nic nejde," mávl nad tím rukou Tony. "Jen klasický vyhrožování od přátel. Když to udělal poprvé se Stevem, vlastně mě to pobavilo. Teď už je to ovšem trochu… otravné."
"Neměl by to dělat," zamračil jsem se mírně. "Dokážu se o sebe postarat."
"O tom nikdo nepochybuje," protočil oči Tony. "Ale je fajn vědět, že se furt staraj, ne? Pochybuju, že Loki má o mně stejné mínění jako Thor o tobě."
"Po těch letech, kdy byl do tebe zamilovanej, je to vážně nemožný."
"Kdo všechno o tom věděl a proč mi nikdo nic neřekl?!"
***
Nakonec jsme se zdrželi o něco déle, než jsme měli. Do Bradavic jsme se vraceli asi půl hodiny po večerce, ale tak nějak jsme spoléhali, že se protáhneme dovnitř a ještě stihneme krátkou zastávku v Komnatě. Ne na nic… hříšného, pochopitelně. Ale po dni s Tonym se mi nechtělo zpátky do Havraspárské věže.
Ovšem to jsme samozřejmě neměli šanci.
"Pane Starku, nemohu říct, že bych vás tu nečekal. Ale pane Bannere, vy jste mě celkem zklamal," ozvalo se za námi ve chvíli, kdy jsme konečně vkročili na schody a mysleli, že jsme to zvládli. Instinktivně jsem se přikrčil, zatímco Tony vedle mě ztuhl, než se poněkud prkenně, ovšem s úsměvem otočil čelem k profesoru Coulsonovi.
"Profesore! Omlouvám se, moje chyba. Znáte mě, moc na pravidla nedám, takže…"
"Je to moje vina, profesore," přerušil jsem ho a i já se otočil čelem k němu, ačkoliv jsem se neodvážil se mu podívat do očí. "Chtěl jsem se stavit v jednom z obchodů, ve kterých jsem dřív byl, a vzal jsem Tonyho s sebou, ale nemohl jsem ho najít, a jelikož ho Tony neznal, nemohl mě tam dovést, takže jsme se ztratili a chvilku trvalo, než Tony našel cestu zpátky a… prostě… omlouvám se, ale Tony za to nemůže. Pokud chcete někoho potrestat, potrestejte mě."
Cítil jsem na sobě dva překvapené pohledy, ale ani v tu chvíli jsem nevzhlédl. Věděl jsem, že Coulson ví, že jsme spolu (neřekl to přímo, ale věděla to celá škola), takže jsem jen čekal, kdy přijde trest.
"Dobrá. Jelikož je to váš první přestupek, berte toto jako varování. Můžete jít. Každý do vlastní společenské místnosti."
"Myslim, že bych měl Bruce dopro-"
"Každý do vlastní, pane Starku," věnoval mu Coulson přísný pohled. Tony si povzdechl, ale věnoval mi rychlý (no… na to, jak jsme se obvykle loučili) polibek, než se otočil na patě a zase všechny tři schody, které jsme vyšli, sešel a zamířil do slepení.
"No, tak já asi…"
"Jestli i v budoucnosti plánuješ lhát, Bruci, měl by ses to naučit dělat lépe," věnoval mi Coulson mírně pobavený úsměv. "S profesorem Furym to nebudeš mít tak jednoduché, jako se mnou. Příště se pokus s panem Starkem přijít včas. A taky zkuste omezit pozdní odchody z Komnaty. Jednou se vám to může vymstít."
"Jak… ale… proč…"
"Možná tomu neuvěříš, ale i já dokážu pochopit, když se někdo zamiluje. Jsem rád, že jsi našel někoho, s kým si rozumíš. Teď ale spěchej do ložnice. Zítra máš spoustu úkolů na dodělání."

Přikývl jsem, rychle se rozloučil a zamířil přímo do věže. Nevěděl jsem, jak to ten chlap dělá, ale rozhodně věděl o všem. A já měl spoustu úkolů.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama